Úplněk nad Kanclířem
ÚPLNĚK NAD KANCLÍŘEM.
I další den byl jako každej jinej. Červencové vedro , jsme vyplňovali táborou prací, různou hrou, koupaním a v podvečerních hodinách přípravou táborového ohně. To není třeba říkat, že se všichni těšíme na chvíli , kdy zaplane oheň v našem táborovém kruhu , který se nachází jen tři metry od vodní hladiny. Má to pochopitelně i svoje nevýhody a sice, moře komárů, kteří vám znepříjemňují život. Ale to nic není, táborový oheň je kouzlo večerů. Díváte se do něj, a najednou se vám vybavují různé věci. Třeba to, co se stalo včera, nebo před měsícem, rokem. Nebo si slibujete, že od této chvíle budete ještě lepší, než jste teď. Kamarádi hrají a zpívají . Všichni zpíváme, tak nás to učili a my zpíváme rádi. Jen Brožik ani nekvákne. Hrdě se hlásí k zakladatelství spolku „ani píp“. Kouzelná slůvka písní vám opravdu zahýbou duší. Koukáte na jiskry, které vždy vylétnou vzhůru, když někdo přihodí polínko. Co někdo, vždy je to ohnivý muž. Není to funkce leda jaká , je to čest se starat o oheň. Fakt, věř mi. Aspoň pro nás to byla čest. Musel si připravit ohniveckou hůl a nesměl ti oheň vyhasnout. Nikdo do něj nesměl vstoupit, jedině bosou nohou, nebo po otevření táborového kruhu. A to všechno hlídal a řídil ohnivec. Kolikrát si stál a zasněně koukal do ohně a hlavou se promítal film. Film dle tvých myšlenek, dle tvých vzpomínek. Jen okrajově si poslouchal slova písní , jejich hloubku , jen okrajově si vnímal scénky a vtipy které si kamarádi vyprávěli .
Večer pokročil a nad rybníkem se objevila přenádherná oranžová luna. Tam vzadu za lesem a za chvíli projde kolem našeho tábora.
Tenhle večer si naši vedoucí pro nás připravili další překvapení. Úžasnou chvíli, na kterou opravdu nikdy nezapomeneš. Někdo dohrál jednu z oblíbených písniček, o tom jak jí potkal ve skalách a šla bosá jenom tak, měla svý džíny vybledlí a na zádech starej vak- kdo by to nechtěl zažít, že - když jeden z vedoucích tiše řekl.
„Hoši velice tiše se zvedneme a nastoupíme do lodí. Vezměte si sebou kytary. Trochu udiveně, ale velice ochotně jsme splnili jeho rozkaz, spíše tiché přání. Velice tiše jsme odstrčili lodě od mola a břehů a bez hnutí a slova čekali dalších povelů.
„ Velice potichu se snažme sjet dolu k výpusti. Jeli jsme. Pádla jsme tiše vytahovali z vody a znovu tiše nořili do kanclířských vod. Když jsme připluli k hrázi rybníka. Nechal nás Slávek otočit lodě, zasunout pádla a spojit všechny tři lodě dohromady. Borty přirazily k sobě. Pádla jsme zasunuly do bortů. Jediný komu pádlo zůstalo, byl Robin. Seděl na prostřední lodi u kormidla, nebo vlastně teď uprostřed plovoucí sestavy. Pádlo měl v nořené celé pod vodou a jen velice pomalu s ním pod vodou „mlel“. Tři spojené lodě se pomaličku vraceli k táboru.
Lodě se pomalu pohybovaly po vodní hladině. Jen velice pomaličku. Před námi svítil ten úžasný obrovský oranžový měsíc. Kytary se potichu rozezněly. Oddíl se potichu rozezpíval. „ pádlo se do vody noří, západ hoří, barvou rudou“, nebo „my pluli dál a dál v zelené lesy, kde vlnka s vlnkou slaví své plesy“. Neumíš si představit tu necelou hodinku na vodě pod přenádherným úplňkem. Myslím, že jsme to cítili všichni stejně. A možná i Brožík litoval , že založil spolek „ani píp“, ve kterém byl sám samotinký a tiše si s námi broukal.
Když jsme přejeli skoro celý rybník, ještě několik minut jsme stali na vodě před táborem, oči upřené na tu obrovskou oranžovou kouli. Nechtělo se nám na břeh. Opět se ozvali ty nejhlubší koutky chlapeckých duší. Každý si v nich skovával své krásy, své city, své sny.
Ale všechno krásné jednou skončí a tak i my jsme opět dovedli naše lodě v naprosté tichosti do „rodného“ přístavu. Ale k ohni jsme už nešli i když ještě pořád hořel. Pomalu jsme v lezli do spacáků a usínali s obrovským zážitkem starým několik minut. Bylo to úžasné a je i po letech , kluci moc děkuju, že jsem směl sedět na těch lodích s vámi. Snad jsem nehrál moc falešně. Myslím, že ne. Díky Slávku, nebo kdo jste to tenkrát řekl - hoši velice potichu nastupte do lodí…. Díky…
