Příběnice nadoraz.
Zase jednou přišel termín našeho každoročního toulání , zase jsme zasedli v hospůdce a připravili výpravu do údolí řeky Lužnice, pod stařičkou zříceninu hradu Příběnice. Vše bylo naplánováno do detailu. Ale letos to bylo složitější a komplikovanější než jindy. Prostě moje zdravíčko mi teď dává trochu zabrat a bylo jasné, že letošní vandr bude pro mne dost vyčerpávající záležitost. Ale touha jít byla mnohem větší než obavy s únavy. Atak jít musím i kdyby čert na koze jezdil. Víš moje vílo, zvolil jsem ale variantu, že vyjdu s dvouhodinovým náskokem, abych nezdržoval kamarády. Jim se to sice nelíbilo a všichni měli o mne obavy, ale ze svého plánu už jsem neubral. A tak přišla ještě jedna varianta, že se mnou šla aspoň kamarádka Dana a její věrná pesana Besinka, pro případ, že bych to nezvládl. Vyrazili jsme jako každý rok, jen sem vynechal takové libůstky jako nakupování v Táboře, nebo tradiční koktejl v někdejší nocence. Z čehož by měla radost moje doktorka přes cukrovku a i ty, která mne mnohdy ve snech přemlouváš, abych se o sebe lépe staral. Po chvíli čekání jsme nasedli do Bechyňské střely a ve chvíli, kdy naše širší část výpravy zrovna dojížděla na jinou kolej, jsme se my rozjížděli směrem na Čenkov. Ta chvíle ve vlaku, v kterém jsme již tolikrát seděli stačila na vzpomínání dávných let, kdy tady pobíhal „ štíplístek“ Baghýra, který ani tak netoužil štípat lístky, jako si spíše pokecat s trampíkama. Zase jsem slyšel jeho veselý hlas, jak volá na celý vagón.
„Srnky vole“
„Kde vole“
„Támhle vole“
„ A tý vole“
Zase vidím jak jsme otevřeli stránky tehdy oblíbeného časopisu Mladý svět, abychom si přečetli, že nás trampíky odněkud z Norska zdraví kamarád Baghýra. Myslím, že dnes už putuje po jiných údolích a stráních, kde se asi všichni sejdeme.
V Čenkově jsme vystoupili a vynechali další každoroční požiteček a sice oběd v tamější hospůdce. Nesměj se, člověk někdy musí ubrat. Dnešní priorita, bylo dojít do cíle. Nevím proč milá Ofelie, ale od prvních metrů dnešní výpravy jsem si vychutnával každý krok. Počasí bylo perfektní, obzory ostré, vzduch čistý. Jen aut na této cestě bylo jaksi více než kdy jindy. Tady bych je zakázal, aspoň dnes, protože kdoví, jestli nepřijdou dny, kdy se na Stádlecký most budu jezdit dívat taky jen autem. Nebudu se bavit o tom, jak jsem si uvědomoval po pár stech metrech, jak se mi nejde tak jako zamlada a že mám před sebou ještě asi 25 kilometrů. Chci se bavit o tom, že každý krok byl doprovázen krásou okolí. V Dobřejovicích jsem si nemohl nevzpomenou na stařečky v tamější hospůdce, kde jsme pravidelně zastavovali, dávali si pivíčko a domácí klobásku. Mnohdy vybalili stařičkou kytaru a nebo kostky a hráli a hráli. Výsledek kostek jsme pak zapisovali na pivní tácek. A pak se loučili se slovy, že za rok jsme tu zas. A za rok milá moje vílo se zase na nás usmívali stařečci s přivítáním , tak jste tady zas. Jednou už tam na nás stařeček nečekal a za další dva roky už ani babička. Přišel jejich čas. Říká se, že ten je spravedlivý. U nich možná byl, bylo jim přes osmdesát let , ale u jiných není. Jejich děti pak už hospůdku zavřeli a tak každý rok tady jen procházíme a vzpomínáme. Každý rok bereme za kliky a čekáme, že se dveře jednou otevřou a zase si dáme pivko a klobásu.
Každoroční cesta je rozdělena na malé etapy a tak tuhle první máme dnes za sebou. Dobití Dobřejovic. Vy kdo to tu znáte, víte, že teď už cesta padá dolů z kopce. Chůze je zde mnohem náročnější. Pod kopcem jsme kdysi upadli s Ťutínkem a vzájemně si pomáhali vstát. Byli jsme jako kyvadlo , jednou byl na zemi on jednou já. A to se několikrát opakovalo, pochopitelně za velkého smíchu našich kamarádů. Ne nebyli jsme opilí Ofélie, jen těžké krosny nás vždy převážili a my klesli zase zpět do trávy. No a pak se před tebou otevře krásný pohled na historický Stádlecký most, který kdysi, pomáhal lidem přecházet řeku Vltavu. Když pak člověk, moci pán rozhodl, že v těch místech bude přehrada, zase jiného chytřejšího pána napadlo, že mostu je škoda a tak ho rozebrali, očíslovali a pak ho zase složili právě v těchto místech, přesně podle čísel do původní podoby. A to byl fakt dobrej nápad. I dnes se objevila jeho silueta. Dorazili jsme sem, sundali batohy a já se hned natáhl na dřevěný rošt. Za prvé jsem to potřeboval a za druhé to tak děláme každý rok. Když pak projedou auta, tak ti namasírují záda a je to opravdu příjemná chvíle. Ještě jsem musel zachytit na můj digitál pohled, který se snad nikdy neokouká. Pohled zde na řeku a údolí je tak úžasný, vždyť to přece sama znáš. No ale museli jsme jít dál. Pořád ještě neodhadnu kolik toho vydržím . A tak jsme šli. Tady sejdeš k řece. A to už jsou velice hezké úseky ve stínu s krásným výhledem na Lužnici. Mým dalším cílem bylo cokoli, kde se dalo koupit pivíčko. Prvním takovým objektem, měla být hospůdka u mlýna Suchomel a fakt jsem se na to těšil. Ale znáš to, čím větší očekávání, tím větší zklamání. Hospůdka na Suchomelu byla zavřená a jak se vypozoroval z řeči mladíka, který stál mezi dveřma, tak asi už na pořád. Poradil nám, kde dostaneme kýžený mok. Bylo to zbytečné , protože zdejší břehy a „stánky“ pohody a míru , známe už nazpaměť. A tak Saloon v Bečicích nezklamal. Aco víc, v jeho nabídce byl dnes i gulášek a vílo, nebudeš věřit, byl neskutečně dobrej. K tomu pivíčko a kafíčko a klidně bych už nemusel jít dále. Tady jsme dostali první zprávu naši druhé výpravě, která nám překvapivě sdělila, že vychází teprve z Čenkova, kde prý byl dnes neskutečnej oběd. Ujistil jsem je že zrovna dojídám neskutečný guláš a ačkoliv jsem na ně neviděl, myslím, že všichni, ( i psy ) zrychlili.
No i my jsme se pomalu zvedli, protože před námi byl asi nejtěžší usek cesty a sice poslední asi dva kilometry k chatě. Bohužel díky soukromníkům, kteří zde mají chaty, je stezka vyhnaná až vysoko nad ně, z čehož jsem měl dnes opravdu strach . Ale znáš to, když se člověk něčeho bojí , většinou to není tak žhavé jak to vypadá. Možná si stála u mě i ty vílo, protože po několika odpočinkových stání se před náma otevřel pohled na „naší „chatu , od které vždycky zapomeneme klíče. Byl nejvyšší čas. Odpočinek jsem si už zasloužil. Shodili jsme batohy a hned si sedli . Chvíli jsme odpočívali , doplnili tekutiny. Danča si vytáhla svou karimatku, aby si ustlala před chatou na sluníčku. Já jsem se po chvíli odpočinku přece jen vydal k řece. V záři slunečních paprsků byla neskutečná. Seděl jsem dloho na jejím břehu a díval se do vody. Náladu mi kazili jen na druhé straně paďoši , kteří obývali tábořiště. Pouštěli hudbu s beden a popíjeli . Děti křičeli na břehu. Já vím, oni si vyjeli asi z města do přírody, snad právě proto, aby se odvázali, ale ten řev se sem opravdu nehodí. Měli by vědět, že by se tady měli chovat trochu jinak. Teprve teď se opět ozvala parta a žádala informaci, které hospody jsou po cestě otevřené. Když jsem je ujistil že jenom Saloon, kde zrovna byli, byli zklamáni a oznámili mi, že se tedy zdrží , aby doplnili tekutiny do hrbů jako velbloudi. Tím pro mě zbylo více času vzpomínky. Na chvíle, kdy jsme tady přespávali v jakémkoli ročním období. Jak nám do rána zamrzl čaj v čutorách, jak jsme dlouho do noci hráli na podlaze verandy kostky, jak jsme před chatou v blátě hráli fotbal a víš jak jsme vypadali, jak jsme zde v podobném počasí hráli kuličky, když na každým hráčem jsme drželi jediný deštník, který jsme měli s sebou. Jak jedna kamarádka, která šla s námi poprvé se svým milým, dlouho žadonila o jeho přizeň, až Robin zařval do noci.
„Tak už jí to udělej, nebo se nevyspíme“
Jak jsme přišli jednou k chatě, přes kterou ležel převeliký vyvrácený smrk. Chata byla téměř rozpůlená. Tenkrát poprvé jsme viděli, jak to vypadá uvnitř, ale nelezli jsme tam. Jak jsme ráno po snídani ještě dlouho seděli s Romanem a hráli mnoho písniček, protože se nám nechtělo domu. Jak jsme po létech sem vzali naše děti, aby viděli, co jejich rodiče jednou za čas dělají o víkendu. Tenkrát jsme Ofelie, byli pyšní.
Jak jsem skoro pokaždé vařil kávu či čaj pro všechny. Bylo jedno kdo si co vezme. Pili jsme z jednoho ešusu všichni a když káva došla uvařila se další. Těm, kteří leželi ve spacácích jsme jí strkali až před nos a to byla vůně, která zvedla kohokoli. Jak se sem v noci zatoulal srnec a štěkal jak loveckej pes. No víš, za těch 36 let by se toho našlo mnohem, mnohem víc. Ale ještě není konec cesty a tak si myslím, že si na něco ještě vzpomenu.
Bylo už v podvečer, když se objevili první kymácející se záda kamarádů a s nima smečka psů. Dle starého zvyku se hned všichni hrnuli k verandě, aby si na noc vybrali buď to místo nejlepší , nebo místo léty dané, jak se říká tady je moje, tady je Krakonošovo. Na chvilinku jsme si sedli a vyprávěli jak komu utekla cesta. Nejvěrnější čtyřnozí kamarádi se s námi přivítali. No a pak byl čas začít vyrábět zásobu dřeva, abychom měli na čem uvařit a hlavně u čeho celý večer posedět. Všichni se dali do práce, já jen jako poradce,se skoro třicetiletou praxí v lese. Tíček z průchodňoval přítok vody do obruče, aby získal chladivou ledničku na pití. Dřevo bylo vyrobeno , voda tekla. Největší otužilci skočili do řeky a snima i nejvěrnější psy Mia a Fixa. Byla to hezká podívaná. No a pak jsme se všichni sešli u táborového kruhu a začali opékat, grilovat , vařit. Pejsci nevěděli ke komu dřív. A pochopitelně i když se to prej nemá všude dostali nějaké to sousto spravedlivě rozdělené. Slunce začalo klesat k horizontu. Příroda začala dostávat neskutečné barvy. Teď už jsme jen seděli a vyprávěli, co koho na dnešní cestě potkalo. Došlo i na naši neslavnou politiku. Sojče s Romanem skočili ještě do nedalekých Příběnic pro zásobu zlatavého moku, Tíček vyndal zvučící dřevo a začalo se hrát a zpívat. Víš Ofélie, na tuto chvíli jsem strašně moc těšil celý týden a byl to jeden z momentů, který mě celý týden hnal a k rozhodnutí, že prostě letos musím jít i kdyby čert na koze jezdil. Bylo sympatické, že kolegové na protějším břehu umlkli a tak byl večer mnohem krásnější. Po strunách kytary se sem k nám opět vrátil Toulavej, Tremp, Ringo, Cizinec. Děvčata zasněně koukala do ohně, když jsme zpívali o tom jak jiná dívka se nazývala Štístko, pak k nám přisedla Přibuzná , Švorcák, Nesměl chybět ani Zálesák, to by nám Robin neodpustil. Našimi ústy Honza Nedvěd všechny přesvědčoval o tom jak je mu líto, že podvedl svojí lásku, aby hned potom nás seznámil s opilým otcem, který přišel rozdávat své rozumy k táboráku , protože „pět křížků moudrosti měl“. Vojta Kiďák Tomáško znovu odjel směrem na |Los Angeles se svým tírákem , aby se už nikdy nevrátil ke své mámě. Honza Kanyza odjel znovu svou poslední relie . Nechyběl ani hrášek, který sem patří, protože tady je ta trať, tady je ten tunel , tady je těch pár stromů. Během večera jsme se znovu několikrát zamilovali, několikrát rozcházeli, mnohokrát umírali. Víš Ofelie, dneska se to povedlo. Přesně takhle jsem to chtěl. Přesně takhle to mělo být. Velkým kladem bylo to, že ty písničky jsem nepředkládal jenom já, ale kromě Tíčka si zahrála i Dajána, a nakonec i Roman. Supeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeer. Zvedl sem hlavu k nebi. Bylo tam bíle poseto. Miliony hvězdiček jako by nízko nad námi. A tak musela přijít písnička Tisíc hvězd. Je krásná a skoro všude se hodí k večerním ohňům. A pak ještě životně pravdivá Amazonka. To jsme si snad prožili všichni, že naše Amazonky jednou sundali toulavé boty a jakoby najednou už nechtěli šlapat ranní rosou zvlhlou trávu, už nechtěli z různých důvodů odkrajovat metry stezek kolem řek. Je kruté jim říkat „teď si víla z paneláku“ ale to je prostě fakt. Některým už nestačila stezka údolím Lužnice. Museli jít výš, Tatry , Alpy, honosnější parta ? Vždycky byl důvod říct , já tentokrát s vámi nepůjdu. Stejně tak jsme si připomněli další životní pravdu, že „čím si větší bloud, tím je tvrdší pád“. Když ono je mnohdy moc hezké být bloud. Na chvíli uvěřit snům a představám. A pády? Pomalu si zvykneš i když ten dopad je čím dál tvrdší. Pauzy mezi písničkami byly delší a delší. Stejně jako pohledy do ohně. Každý myslel na to své. I já, Věříš ? Sobotní večer ustoupil nedělnímu ránu. Ba ne, byla teprve půlnoc. Půjdeme spát kamarádi. Chlad od vody byl větší a větší. Postavy od táboráku se zvedli a já začal zpívat Rosu na kolejích, vždycky jsme tak končili . Bylo mi líto, že všichni odcházejí , ale pak jsem zjistil , že ji zpívali všichni se mnou i když už zalézali do spacáků. Jen pesani ne. Ti hledali místečko kam se vrtnout. Odhadovali , kdo je pustí k sobě do spacáku. No to bylo horší. Hlavně velkej Jack už místo nenašel . Ale vrátil nám to zase ráno. Z pod mé deky jsem ještě viděl dohořívat náš ohýnek. Tu a tam ještě vylétla jiskra. A zase jsem si položil otázku, kdy asi končí noc a začíná den. Odpověď jsem si nedal.
Probuzení bylo jako vždy kruté. Za prvé to bylo brzo ráno a sice asi kolem třetí hodiny a to tím způsobem, že u mojí hlavy objevila ohromná hlava Jackova s klackem v tlamě. Toto ne mnoho inteligentní zvíře si přišlo ve tři hodiny ráno jen tak hrát. Jak mám to psisko rád, tak v tu chvíli bych vraždil. No a protože fakt moc inteligence nepobral ,nepochopil, že ho v tuto chvíli nemám vůbec rád a svůj pokus o hru zkusil do rána ještě asi pětkrát. Takže jsem se moc nevyspal, ale aspoň jsem si vychutnal neskutečná ranní koncert zpěváčku ve větvích. Dokonce jsem vytáhl mobil a ranní koncert jsem si nahrál. Bylo kolem pátý, když s Jackem přišli i další pesani. Jim se prostě už spát nechtělo. A nechápu, proč si zase vybrali mně. Ještě jsem chvíli odolával psím manýrům a pak jsem vstal . Stejně jak včera i dnes jsme měl v plánu odejít dřív, abych nezdržoval „bývalou polární výpravu“. Což stejně jako včera se ukázalo jako dobrej nápad. Vstal jsem a rovnou si zabalil věci. S věrnou psí smečkou jsme se přemístili k ohni , rozdělali plamínky a začali opět to, co jsme večer skončili . …. No jasně Ofelie , jídlem když to řeknu slušně. Na prvních ranních plamíncích se dopekly zbytky zvečera, přibylo i něco nového. Praskot ohně a kouř, který se pohyboval všemi směry, zanedlouho probudil i naše kamarády. Ještě ze spacáků pokřikovali pár nejapných připomínek o ranním tichu , ale za chvíli se lavičky kolem ohně pomalu zaplňovaly. Znáte ty ranní pohledy. Mnohej se nedá ani k ničemu přirovnat, snad ke zvířeti po tupé ráně. Nevím… nektěří vypadali jako by jim bylo hůře než mě.
No my jsme vyrazili. Vypadalo to dobře, ale přeci jen únava po včerejším dnu byla veliká. Bylo jasné, že dnešní úsek bude opravdu kruty. Ale znáš to moje vílo, když máš na co koukat, když máš co poslouchat, když přemýšlíš o tom kolem, přece jen to všechno rychleji utíká a nemáš čas myslet na bolest a únavu. Brzo jsme dobili staré zdivo podhradí a brzičko jsme stanuli na dalším přenádherném místě téti stezky a sice lávkou na skále nad Lužnicí. Místo jako z pohádek. Chvíli jsme si vychutnali ty pohledy po i proti proudu řeky a pak nás čekala krásná asi lipová alej . A na jejím konci kopeček. To byla další moje prověrka. A pak se najednou před vámi objeví díra ve skále a to je ten tunel ze včerejší nedvědovky. Tady se musíš opět zastavit. Pokusit se o v tip, kde že jen jsou ty rampouchy co tu byly prvního ledna , kde je ten bílý poprašek. No a pak kolem Fíka dál domů. Víš dnes už malo kdo ví, že tu byla malá dřevěná chatička s nápisem u Fíka. A ačkoli jsme sem chodili brzo ráno , vždy měl pro nás výbornou kávu, klobásu a suprovou tlačenku. Postupem času , jak se pánovi začalo dařit postavil si další dvě chaty a dřevěný bufítem zrušil. Z přilehlé loučky udělal vodácký camp a ten ho živá asi dost bohatě. Ale staré trampíky už zapomněl . A tak jdeš dál . Ale teď už cesta ubýhala rychle. Chat na druhém břehu přibývalo a i když jim člověk tak trochu závidí, musím říct , že tohle snobství je hrozné. Tahle část údolí není přenádherná. Chatové vesnice s anglickými trávníky. Mnohde ještě píská sekačka. No nedělní idylka. Dobiješ Matoušovskej mlýn , kdysi jsme se zde vždycky zdrželi a koukali na vodáky, jak sjíždějí jez. Pravda i letos jsme viděli mnoho těchto tvorů jak popohánějí svě lodě, ale vodáci se tomu moc asi říkat nedalo. Málokdo znal pravidla vodáckého pozdravu, vodácké mluvy, vodácké slušnosti . Snad jen jedna nebo dvě posádky odpověděli na naše suchozemské Ahoj . Znáte to nemusíte křičet stačí to říči jen normálně jako byste si chtěli jen povídat a stejně tak se ozve z lodi vodácké Ahoj. A všichni jsme spokojeni. Pokud tam jedou bukšáci, pak jedna jejich část přemýšlí odkud pak tě asi zná a proč ho asi tak zdraví a druhá polovina zařve do toho božského tichá ,nazdááááááár vole. No jedeme dál . Musím se přiznat , že jsem už počítal vteřiny i metry a nemohl se dočkat chvíle kdy usednu na lavičku a dám si něco k pití. A tak za takových příjemných vidin jsme minuli Kvěchák. Před máni byl poslední úsek cesty. Každou chvíli e musela objevit před náma žlutá lávka. Ještě si vychutnat pohled na Orlí hnízdo na Lužnicí, pak začátky a most u Harrarchovky se před námi objevil. Jakoby se se mnou loučil. V paprscích slunce byl pohled na řeku úžasnej a to jak po proudy a dnes vyjímečně ještě proti proudu řeky. A tak přišel ten okamžik, kdy jsme si objednali to co každej rok a hlavně k pití. Posadili jsme se letos pod altán a snad za necelých 15 minut se zde objevila už celá naše parta. I oni využili pohostinnosti úžasné hospůdky na vodáckém tábořišti Harrachovka. Za ta léta si tady dáváme své pochoutky, které nikdy nezklamou. Oproti jiným rokům , kdy jsme pak došli ještě do Tábora na vlak , už si sem zveme „ taxíka“ v podobě mé dcery, dalších 5 kilometrů už by na nás některé bylo dost. Nejde o tu vzdálenost, jako o to, že ta cesta už je jen asfaltová a to je ubíjející. A tak jsme si pak už jen z okna auta vychutnávali vodní krásu Lužnice. Jen lituji toho moje vílo, že jsem tuhle řeku nezažil křišťálově průzračnou. To musela být nádherná doba. Kdy si po její celé délce mohla vidět, kam se za kameny schovávají ryby. Jak štika číhá na malé rybyčky. Jak kolem břehu lítá ledňáček. Za ty roky co naše nohy ukrajují pokaždé kilometry kolem těchto břehů, jsme tohoto krasavce viděli snad jen jedenkrát. Mořského orla jsme tady viděli taky jen jednou, zrovna když snídal slušného vánočního kapříka. To se asi zdejším rybářům moc nelíbilo . Jednou nás překvapila malá želva na kameni uprostřed řeky. Najivky si mysleli, že se zde začínají rozmnožovat, ale pravda byla asi někde úplně jinde. Prostě utekla nějakému chovateli. Další zvířecí překvapení už se nekonaly, ale to Ofelie sama víš nejlíp. Dneska se mi bude dobře spát. Za prvé, že jsem ale opravdu hodně unavenej a za druhé hodně, hodně šťastnej. Tenhle výšlap byl opravdu moc hezkej. A já budu věřit, že nebyl poslední………..
