Jdi na obsah Jdi na menu
 


Opekání prasátka na Dvořišti

17. 11. 2019

 

OPÉKÁNÍ PRASETE

 

        No znáte  to. Když se povede podobná akce hned se plánuje druhá. A tak to bylo i v loni, když jsme si vychutnali nádherný víkend na Milanovo chatě. Grilované prasátko , kuřátka, ohromné noci pod širákem a tak už v loni jsme si řekli , že to za rok zkusíme znova. Pochvalně hlasy nás v tom ještě více utvrdili a tak bylo jasné, že tato akce byla prvním ročníkem.

        Rok přešel a v hospůdce ve sportovní hale se sešla „komise“ na to aby naplánovali podrobnosti ročníku 2. Detaily byly naneseny na papír a vše bylo více než jasné. Nebo aspoň jsme si to mysleli. Den v velkým D se přiblížil , každém jsme plnili své úkoly a to jsme ještě netušili jak  těžké bude letošní ročník  z organizovat.  První šok se dostavil  necelých 48 hodin před akci a sice Milda, který nám stárne a trochu přehodnotil život, nám oznámil úděsnou zprávu a sice že nám chatu nepůjčí. Ať k tomu měl jakýkoliv důvod, tohle se prostě nedělá  a třeba můj názor na letitého kamaráda utržil velkou trhlinu. Rozběhla se obr akce na sehnání náhradního  místa. Ale na velikonoce to opravdu nebyl  jednoduchý  úkol. Všude na koho jsme si vzpomněli bylo obsazeno a to  jsme se opravdu nemohli  vůbec divit. Ale nakonec se mi to povedlo a v nouzi nejvyšší jsem našel úplně náhodou kamaráda, který mi vyšel vstříc a propůjčil  naší partě své dvě chatičky. Byla to ohromná rána a museli jí slyšet na kilometry daleko, když mi padl kámen ze srdce.

        No a tak  místo konání akce prase 2 se stal rybník Dvořiště za Smržovek. Místo pro mnohé z nás né nezmáné. Hned po revoluci jsme v jeho blízkosti po mnoha letech zákazu uskutečnili  první junácký tábor a sem na ten rybník jsme se chodili koupat. A tak sen o zlatavém čuníku  nabíral  konkrétní podobu. Tady jí  můžete vidět. Ten je opravdu letošní. 

No a pochopitelně, když člověk prožívá takovéto stresy pak ho vyvede z míry ledacos. To ledacos bylo to že v pátek večer jsme byli dva , kteří jsme přijeli přebrat chatu a pochopitelně i jediní , kteří v dnešním podvečeru skovaní za rouškou  večerního stmívání půjdeme ukrást nějaké to dřívko na ohýnek abychom našemu čtyřnohému kamarádovi mohli  trošku přitopit aby mu nebyla zima. Pochopitelně já a Tíček . Přebrali jsme od majitel chaty a začali  tak nanečisto  plánovat kde co bude stát a k tomu jsme začali plánovat „časovou osu zítřejšího důležitého dne. Skoro jsme prošvihli soumrak. Museli jsme se vydat na lup. K tomuto jsme zvolili les státní. Soukromníci si hlídají,  mnohdy až moc úzkostlivě své, kdo ví jak získané majetky. Tím se nechci nikoho dotknout. I z pohádek jsme  kolikrát pochopili jak chudák ke štěstí přišel  ( to bylo na světě chudáků ).  A přišel další problém. Jako na potvoru zde před časem uklidili lesaři veškeré soušky a zbytky a tak jsme opravdu hodně dlouho  bloudili po lese, než jsme našli , na můj v kus dost ubohé souštičky a navíc byly ještě letošní, takže oplývali dost velkým procentem  vody. Dali jsme se do lupu , z kterého nás rušil štěkající pes, který běhal hluboko v lese a pořád štěkal. Bylo by nepříjemné potkat při lupu jeho  páníčka. Snažili jsme se o rychlost. Snad se nám to i dařilo. Po chvíli se štěkot  ozýval už dost blízko nás a až teď se mi vyjasnilo a  mohl jsem z určitostí říci, že to není krvelačná psovitá šelma, ale nádherný Srnec. Myslím že nádherný protože jsme ho vlastně neviděli. Ale vy co se rádi touláte po lesích a znáte štěkot srnců a viděli jste je v blízkosti vašich těl, víte o čem mluvím. Srnčí je přenádherná zvěř.

        Tíčkovo kára byla naplněna, určená nejbližší trasa z lesa a hurá pryč. Co kdyby. Brzy jsme dorazili k chatě. Tíček zručně zacouval a pak už bylo otázkou chvilky  kdy jsme  náš dnešní lup složili do úhledné hraničky. Nařezali jsme i pár špalíčku na dnešek protože i dnes se bude opékat. Sice jenom klobásky, ale i to, když se dobře udělá je chuťová  bomba. No a to už ozval další host . Po chvilce bloudění a naší navigace se tu objevila Vlasta se svým kokrem Ničkem. Ocenila náš oheň . Zasedli jsme k ohni a dali se do  skromné večeře. Vlasta, která má teď nestarosti cukrárnu, přivezla několik unikátní šlehačkových zákusků . Ty jsme si nechali až do chaty kam jsme se přemístili, protože večer začal být studený a vlhký. V chatě jsme zatopili. Bylo tam teplo během několika sekund. A tak jsme si začali pochutnávat na zákuscích na česnekových  chlebíčcích. A hlavně na písničkách. Moc jsme jich nezahráli ale ty co zazněli  uměli pohladit. To byste do nás neřekli ale my jsme zodpovědně ( nemám rád tohle slovo)  šli do hajan brzo abychom zítra nezklamali naše kamarády a byli čilí a mohli se o ně postarat. A to doslova, protože do této chvíle jsme byli opravdu na všechno sami. Kamarádi teď asi sedí doma u televize, nebo v restauraci a možná že si na nás ani nevzpomenou. No jo trochu jsme to zdrbli, ale bylo to mě aspoň úplně jedno. Byl jsem šťastnej , že jsem tady a že to bude zítra opravdu dobrý. Jen chvíli před usnutím jsem  myslel na to, proč mě podrazil kamarád. Ale třeba opravdu musel. Bylo to už po půlnoci když se nám pomalu zavírala víčka a zanedlouho , stěny chatičky slyšeli jen pravidelné oddychování .  Tak hurá do říše snů…… ahoj Sindibáde, kapitáne Grante, Zálesáku Rolfe, dobrý den pane Setone, pane Foglare … ahoj Rychlé šípy, ahoj Široko….. tak jsem tady zase s vámi aspoň na chvíli v našem světě , než se budu muset věnovat kamarádům. Proveďte mě  vaší říší a klidně přehánějte barone Prášile a kapitáne Hooku, já vám stejně věřím  každé slovo , každé slo…..chr, chr,chr  

 

DEN DRUHÝ    - SOBOTA,  SOBOTĚNKA

        A tak kromě toho, že jsem už přeci jenom postarší pán a musel jsem si  ještě během noci odskočit k blízkému smrčku, spal jsem pohodlně pod mou Larisou. První paprsky nového dne se k nám vetřeli a jako vždy bez slitování jsem zbudil  své kamarády. Ještě chvíli jsme si vychutnávali pohostinnost našich spacáků a dek , ale pak jsme vyskočili , tak jako kdyby nám bylo  20 (Chocni). Umíte si to asi představit. Již od včerejška bylo naplánováno co budeme ráno dělat a tak jsme měli jasno. Ale bod číslo jedna bylo uvařit dobré kafíčko k dobré snídaničce. Ale hlavně to kafíčko.. První pohledy před chatou nás ubezpečili, že to budou opět krásné dny i když ne, tak teplé jako v loni a bylo více než jasné, že letos se Tíček s Robinem koupat v rybníku nebudou. Ale slunce bylo vysoko nad našimi hlavami .  Začali jsme naplňovat naše včerejší plány. Musíme do nedalekých Ledenic, kde máme naloženého představitele hlavní role a sice našeho čuníka. A tak jsme vyrazili. Chatu jsme svěřili Vlastě a hurá  pro žvanec. Bylo  rychlejší než jsme si mysleli. Starý dědula který má na svém hřbetě nejméně 80 let  měl vše v pohodě připravené. Jen jsme to naložili zaplatili, poděkovali  a hurá zpět k rybníku. Pochopitelně že došlo taky na tu snídani. A hlavně už jsme si vychutnávali venkovní pohodu. Kamarádi pořád nikde. Tak jsme se dali do řezání dřeva museli jsme chvíli čekat abychom nevzbudili zdejší osadníky, ale po té deváté jsme se na to vrhli  No a pak se začali objevovat známé tváře. Přijel Rodin s Ivčou, a za chvíli se to začalo rojit. A tak jak to bylo všechno hektické, s výměnou chaty a já věřil, že to bude pro mnohé problém , opět jsme se sešli  v hojném počtu. Měl jsem radost.

        Po desáté jsme si uvědomili že by bylo záhodno kdyby se čuník už točil a tak já jsem si vzal na starosti oheň a Tíček s Robinem a Vlastou prasátko . Abychom trochu urychlili opékání, bylo třeba ho zabalit do alobalu . Stalo se. Pochopitelně že předtím bylo zručně naraženo na kůl ( rožeň). Taky jsme narazili soudek. No ten už včera a to je velice podstatná věc. Bez toho se grilovat nedá.  No a pochopitelně bylo  pořád o čem povídat. A s tím jak přijíž-

děli další kamarádi , bylo těch námětů více a více.    

Oheň vesele plápolat, čuník byl přemístnen na své čestné místo narožni a vše serozběhlo úplně normálním životem. Pochopitelně setady objevilo mnoho dobrůtek z různých kuchyní. Také sortiment pitného režimu se rozrostl, takže bylo jasné že nejen hladem, ale ani žízní opravdu neumřeme. K vítaným hostům pochopitelně patřil Toník s Evinou. Lidi kteří s námi opravdu hodně prožili. Nejvzácnějším hostem byla ale Květa s Pepou. Květulák  jak už jsme několikrát psali povýšil do funkce starostky  Krásného Údolí. Myslel jsem si že ani nedorazí. Ani se neozvali. Až nakonec se ozval telefon a zjistili jsme, že už jsou nedaleko. Takže radost byla velká. Dorazil Pepa s Evou, jako jedni s posledních i když se holedbali, že pojedou už v pátek, ale nějak jim to nevyšlo. Přijeli i Tikovo kamarádky, které s námi byli i v loni. Ale ty se dlouho nezdrželi. Přijeli i naše hrázistické zpěvačky Jiřka s Máťou.

Odpoledně jsme si zpestřovali střelbou ze vzduchovky, kterou přivezl Tíček  a protože bylo hodně broků, tak se střílelo, a střílelo a střílelo. Ale hlavně povídalo. Nejbouřlivější konverzace byli ve chvíli, kdy jsme se dostali na hodnocení politické situace v naší slavné , malé zemičce. Tady byla na koni právě Květa a ta nám zase trošku více rozšířila obzory, s pohledu starostky městečka. Nu což lepší už to nebude. Jednou jsme zvonili klíčema , tak si to zasloužíme. Ale jak můžete vidět na další fotečce, našim zpěvačkám to opravdu ani trochu nevadí  Proč taky, pokud existuje letkvar jménem Fernet, tak co bychom se nějak rozčilovali. Vždyť na světe je krásně….. že.?? Mají pravdu tato děvčata. Život je od toho aby se žil. Tak co. Den se přehoupnul přes poledne. Ohýnek dále plnil svojí funkci. Někteří nedočkavci se pustili znovu do opékání klobásek, salámků a chlebíčků. Tík vystřelil svou 2 521 diabolu. Což to ještě šlo, ale když vzala do ruky zbraň Ivana ( řečená Dajána – to vám byla kočka než si našla Robina ) Ten jí úplně zkazil. To už jsme si zase tak jisti nebyli, že je tu až tak bezpečno jak se nám to zdálo ráno. Různě jsme si pomalu a jistě hledali  malé ukryty, protože co kdyby, že ?? Ale nakonec nikdo nepřišel  ke střelné ráně. Ještě že nestříleli naše zpěvačky. Že ?? Jak říká klasik …. Když se čas naplnil…. To přišla ta chvíle, kdy nám šla huba šejdrem a kdy jsme směřovali myšlenky jen jediným směrem a sice k ohýnku. Všemožně jsme se začali navzájem přesvědčovat, že teď už ta pravá chvíle sundat toho čuníčka z roštu, že už se tam opaloval dost dlouho a že by bylo v hodné jej okoštovat a přesvědčit se zda se nám na tom ohýnku přece jen nějak nezkazil.

        Stalo se.  Čuník, hlavní postava dnešního dne byl sundán ze svého otáčivého lože a pochopitelně než se dostal na talíř, byl ochutnáván ze všech stran. Kdo zažil podobnou akci ví jak to probíhá. I dva psy co se tady nachomítli se měli dobře. Až moc. No a pak jsme se na to vrhli, doplnili masíko o hořčici, křen s jablkem, okurky a jiné poživatiny, no a pochopitelně chleba i když na ten se těžko vydělává ale tady k tomu masu je opravdu třeba a když je čerstvéj tak je opravdu dobrej. Nastala taková ta chvíle nekotrolovatelná , kdy se ozývalo jen mlaskání a funění a srkání a jiné zvukové efekty. Ale jinak byl nádherném klid. Všichni jsme si pochvalovali. Pro tuhle chvíli jsme sem vlastně jeli a bylo vidět, že máme na toto stejný názor. Ale my romantici víme že jsme přijeli i pro jiné věci. Právě proto, že se nás tady sešlo tolik z bývalé party, že jsme se dovedli sejít na břehu rybníka a pokecat o všem možném. Tenhle zážitek je mnohem větší než to prasátko.

        Pak přišla chvíle odpočinku, nějaké to kafíčko , najednou se všechno jakoby ztišilo. Přišla chvíle na kterou jsem se těšil hlavně já. Jednou dvě provokativní slova jako že by se mohlo zahrát a začali jsme pomalu vyndávat  zvučící dřeva. Víte ono je něco jiného hrát v divadle něco jiného v hospodě country bál , nebo jen tak u stolu a úplně něco jiného je zahrát si u ohně . Fakt jsem se těšil . A věřím že se tady pár jednotlivců těšilo se mnou. Bohužel Tíkovo omladina asi neholduje těmto radovánkám a brzo se zvedli , rozloučili  a odjeli k domovům. Třeba se tady necítili tak dobře, jak bychom si přáli. Z celého zvuku Hráze začali ubývat nástroje a za chvíli se hrálo jen na kytaru a na basu, ale to nám moc nevadilo . Zase jsme si vzpomněli na chvíle, kdy tyhle hity byly novinkami a kdy se všichni okolo ptali ,co to je a kde jsem to vzal . Dneska si jen stěží vzpomeneme na slova a když jo, jsme sami šťastní jako blechy. Ale ta hloubka a ta síla. A těch vzpomínek. Jen přivřít oči . 

No nemyslím to tak jako Květa s |Robinem, nevím na co zrovna myslí když se tak mračí. Nebo že by jenom zastrašovali ?? Večer pokročil, nad hlavou bylo spoustu hvězd. Rozloučili se další osobnosti, jak jinak než naše zpěvačky, které vždycky všechno z organizujou a moc se těší a pak jak vítr rychle vypadnou. Asi domu ,ale to se nedá nic dělat takovej je svět. No a tak šel večer. Pořád nějakej ten pokec nějaká písničky pochopitelně dojíst co zbývá a dopít co je ještě v dosahu . Čas pokročil a ručičky hodinek již dávno ukrajovali další den . A zase jsme u klasika. Věčná otázka, kdy že to vlastně končí den a začíná noc.?? To je jedno . A tak jsme sice pomalu ale přece taky rozhodli o tom že půjdeme spát. Naše řady prořídli a tak původní strach že se do chaty nevejdeme už odešli . Místa bylo dosti. A tak jsme vyhledali svá místa. Já s Tíkem jak jinak než na verandě, ostatní uvnitř. Byla to zajímavá varianta neboť podlaha zde lepila od vlhkosti a moje larisa zde zanechala spoustu chloupků. Nadměrné požívaní tekutin nás ještě v noci donutilo zkontrolovat okolí chaty a zjistili jsme že drobně pršelo . Ale ráno bylo zase nádherně. Než jsme se vybatolili ze spacáků, chvíli přece jenom trvalo, ale spíše proto že jsme ještě nějakou chvíli kecali . Pak jsme se opět vrhli do lůna přírody. Program byl

podobnej jako včera. Začít se musí kafíčkem . Po včerejšku bylo jasné že musíme přidělat i dřevo . Po pátečních zkušenostech , že tady moc dřeva není jsem se rozhodl udělat lesní pich někde jinde kde to znám . Vzal jsem si sebou pořádné dřevorubce a šli jsme na věc. Sice jsme jeli kousek dál než včera ,ale hned na první pohled to byla dobrá volba. Vjeli jsme do lesa kde jsem to dobře znal a hle , hned u cesty – souška jak malovaná. Co přišlo potom bylo ještě lepší neboť její poražení bylo opravdu otázkou okamžiku. Než se Tík otočil s autem solidní souška byla pokácena, nařezána a než dupnul na brzdy už jsme mu je cpali do auta.A tak by se dalo říct že celá operace  trvala opravdu jen pár minut. Snad 6 – 8 a to opravdu. Byli jsme náležitě pyšní na sou práci a protože to byl přeci jenom pich , neboli zlodějna, uháněli jsme směrem  k chatě co

 to dalo. Tam už bylo vše připraveno k dalšímu pokračování. Dneska bylo na programu další grilování, tentokráte to byl živočich daleko menší ale přinejmenším stejně chutný a sice kuřátko. A tak opět začalo tect pivíčko, limonády a zbylo zde nějaký ten zbyteček ze včerejška takže do začátku to stačilo. Chyběl tady jeden pes, kterej nám v noci sežral nějaké ty žebra i s drátama, měli jsme o něm trochu strachu . Tík se pustil do přípravy kuřátek a den pokračoval . Zkušenosti napovídali že to dneska nebude trvat tak dlouho a tak jsme nařezali dřívi složily udělali žhavý základ a pak zase pokračovali v pomalém uklízení zbytečků.  Pochopitelně byl čas i na vzduchovku a jiné menší zábavy. Zásoby pomalu mizely  a tak jsme nedočkavě zhlíželi k ohni.

        K polednímu jsme se dočkali svátečního oběda. Rozporcovali jsme malé opeřence a věřte s chutí se do nich pustili . Odměnou za čekání nám byla pochoutka jakou oceníme jen my.

        No pak už nebylo nic co by nás drželo na této chatě. A tak jsme začali s uklízením . To je vždycky ta nejhorší chvíle. Za prvé se to nikomu nechce dělat a za druhé je to náznak toho že něco hezkého končí …

No vše bylo dáno do původního stavu , aby byl majitel spokojen, vše bylo zabaleno a mohlo se vyjet k dalším dobrodružstvím vstříc. Hodnotit akci je lehké, věřte nebo nevěřte , opět se to povedlo ….

 

 


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář